Roky jsem se snažila naučit, jak žít jen přítomností. Přečetla jsem spousty knih, strávila hodiny v hlubokých meditacích a stále čekala, až se ve mně cosi přecvakne, a já, tramtadadáá, budu jen tady a teď. Splnilo se mi to.

Bohužel úplně jinak, než jsem si to představovala. Místo poklidné meditace mě tuto schopnost naučila těžká nemoc. Ale už umím být tady a teď. Nevnímat čas, nebo naopak cítit, jak je nekonečný. Soustředit se jen na to, co mám teď a ocenit přítomný okamžik. Teď. A zase. A teď znova.

Kdybych ten stav měla popsat, tak v tu chvíli:

1. Lezu dovnitř do sebe, do svého těla

Uzavřu se před okolím a jen sleduju, jak se cítím. Jaké emoce ve mně proudí, jak se cítí mé tělo. A vím, že v tuhle danou chvíli je všechno v pořádku. Buď se mám krásně a je to nádhera. Nebo mě třeba něco bolí nebo trápí, ale já tu jsem, navzdory svým problémům. Žiju. A za chvilku se přesvědčím zase, jestli i v příští minutě to tak bude.

2. Pouštím strachy, křivdy, povinnosti

V tomhle stavu mě opouští všechny strachy, které mám z budoucnosti. Všechny problémy, které doma řeším. Protože i když na mě třeba ráno řval soused, teď už neřve. Možná mám jít dnes k zubaři, ale teď jsem tady, teď mi nikdo zub netrhá a vlastně se cítím na těle hezky. A když se strach z lékaře přiblíží, odpinknu ho, protože teď se mi nic strašného neděje. Tohle je moje realita! Tohle je moje přítomnost.

3. Pouštím čas. Je jen tady a teď

A jo, i v té přítomnosti mě může něco strašně trápit nebo bolet. Možná jsem zrovna na tom zubařském křesle a klepu se strachy. Ale zase, ještě mi nic nedělají, ještě to nebolí! Teď ještě ne. A jestli už jo, vnímám, že jsem v té bolesti, a jen čekám. Raduju se, že jsem zvládla těchto pár vteřin. A protože jsem je zvládla, věřím, že zvládnu i následující okamžik. A po něm další. A vůbec nepřemýšlím o tom, kolik těch okamžiků ještě bude. Vždy se mnou bude maximálně jeden. A ten, už vím, dokážu zvládnout.

 4. Vypínám mozek

Poprvé jsem se natvrdo ocitla v přítomném okamžiku, když mě v nemocnici během leukémie opustily všechny síly. Nejenže jsem si nedokázala ani vyčistit zuby nebo otočit své tělo na bok. Neměla jsem sílu ani myslet. Ani se bát. A taky jsem jen byla. Neupínala jsem se na nic v budoucnosti, protože jsem na to neměla energii. Jediné, co jsem vnímala, bylo, jestli ještě žiju. Byla jsem a snažila se přežít tenhle okamžik. A po něm další. A když se mi to povedlo, ocitla jsem se v dalším okamžiku a i v něm jsem jen čekala, jestli přejde ještě do dalšího. Ani mě nenapadlo myslet na ten příští okamžik nebo na chvíle, které budou za několik hodin. Bylo jen teď.

5. Spoléhám na intuici

Tenhle pocit se mi vryl hodně hluboko pod kůži. A dokážu se do něj vrátit, kdykoliv chci. Vypnu mozek a jen jsem. Vlastně to dělám poměrně často. Přesvědčila jsem se totiž, že i s vypnutým mozkem se dá fungovat. Jedu na autopilota a hluboko uvnitř pevně věřím, že tímhle autopilotem je moje duše nebo, chcete-li, intuice. Právě ona mě vyvedla ven z nemocničního pekla. Mozek, jakkoliv jsem na něj byla celý život pyšná, tam v té hrůze nepřispěl asi ničím.