Vím, že mnoha lidem dotyk druhé osoby pomáhá, aby se uvolnili. Už jsem to tolikrát viděla. Dospělé i malé děti, kteří se v objetí druhého cítí bezpečně. Rozpustí se v jeho náruči a vědí, že v ten daný moment nemusí vůbec nic. Nic řešit, nic držet. Můžou jen být a užívat si lásku, která k nim proudí.
Má zkušenost byla doteď možná jiná, ale už je minulostí. Nesu si ji v sobě, ale nedovolím jí, aby mě ovládala. Já jsem silnější. Ona je jako stará fotka, kterou mám v kapse. Ale už to nejsem já.
Jen já rozhoduji sama o sobě. A mohu se kdykoliv rozhodnout, že si doteky ostatních lidí budu užívat a vychutnávat a čerpat z nich sílu, která mi pomůže rychle se vrátit do mé rovnováhy.
Vím, že moje duše nemá žádné limity ani omezení. Věřím, že není nic, co by nedokázala, když bude chtít. A tak vím, že i tohle se jednou naučíme. Možná ne hned dneska, ale jednou to určitě umět budu. Jinak to vlastně ani nejde. A je to skvělé. Jsem za to opravdu vděčná.
A třeba si to ještě nedokážu mozkem představit, ale nenutím se. Prostě věřím, že to tak bude. A těším se.
Jsem vděčná za svoji budoucnost, ve které, když mi bude úzko, už nejsem sama. Úplně vidím, jak mě můj partner objímá. Choulím se mu v náručí, usmívám se i pláču zároveň, vychutnávám si jeho pevnost, sílu a lásku, s jakou mě drží. Vnímám jeho trpělivost, se kterou čeká, až se můj stres nebo strach odplaví. A jsem hluboce vděčná za pocit bezpečí, který při tomto láskyplném objetí cítím.
Cítím ho celým svým tělem. A i můj mozek souhlasí. Na výběru mého partnera se podílel a je rád, jak skvěle vybral.
Bezpečí, které z tohoto objetí cítím, je nádherné, a já jsem za něj moc vděčná.
