Vnímám svůj smutek. Vím o něm, cítím, že je tu se mnou. A taky vím, že já jsem větší než on. A přestože mám teď pocit, že mě celou pohlcuje, vždycky budu větší. Alespoň o kousíček. Jinak by přeci nemohl být "můj".
A v tom kousíčku, o který jsem větší než on, jsou i jiné pocity. Vím, pamatuji si, že už jsem mnohokrát prožívala radost. Ryzí čistou radost, štěstí, záplavu lásky, a pocit, že se v nich rozpouštím. Pamatuji si tyhle krásné chvíle. Moc ráda na ně vzpomínám.
Stejně tak vím, že už jsem mnohokrát v životě cítila i smutek a bolest. Tak velké, že vypadaly, že neodezní. Ale pokaždé odešly. A po nich přišla ta velikánská radost. Proto věřím, že odejdou i tentokrát. A vím, že to tak je, i když má víra má teď velmi málo energie. Ale i to už jsem dřív zažila. A možná stačí, když tu víru mají ostatní. Když mí blízcí věří, že mi zase bude líp. A oni mi věří! Vědí to bez sebemenších pochyb. Ve svých představách vidí mě, jak jsem plná energie, síly a radosti ze života. Jak děkuji svému smutku, že konečně odešel. Vidí mě, jak mu celá šťastná mávám. A já už se tak taky vidím. Ohlížím se za svým smutkem, na tváři mám úsměv, nad hlavou slunce a všude kolem sebe cítím obrovskou lásku. Mám se nádherně a jsem za to nesmírně vděčná.
Vidím tu zářivou bublinu plnou lásky, radosti a štěstí, která na mě čeká. Už teď se tetelím blahem, když si ji představím. Když ji vnímám tady, přímo před sebou, ve svém životě. Jsem tak ráda, že tam je! Moc ráda si na ni chvilku počkám. A než přijde, budu se s ní spojovat alespoň v myšlenkách. Ať ví, že se na ní moc těším.