Je v pořádku mít vztek a strach. Miluji se i s nimi. Jsem úžasná a tyhle dvě emoce mě nedefinují. Vlastně ani nejsou mnou. Jen by se ke mně rády nastěhovaly. Ale toto tělo a mysl jsou moje. Jen já si vybírám, čeho a koho se chci v současné chvíli držet. Strach a vztek vidím, cítím, jakou mají sílu. A nechávám je s láskou projít celým mým tělem. Můžou se tu proběhnout. Ale vím, že bydlet tu nebudou. Toto je můj prostor. A já si vybírám jeho obsah podle jediného kritéria - abych se s ním cítila dobře. Nebo skvěle.
Děkuji mé mysli a mému tělu, že toto už umí. A vím, že to budou umět i kdykoliv jindy. Stačí jim jen dát důvěru a přenechat velení.
Mám to nejúžasnější tělo, jaké si umím představit. Vím, že by si nedrželo nic, co by mu neprospívalo.
Můžu cítit i smutek, jak se mým nitrem prohání. Ale vím na milion procent, že ani tenhle smutek nejsem já. A nechám ho zase odplout, až bude sám chtít, netlačím na něj a nevyháním ho.
Jsem šťastná, že se dokážu postavit za sebe. Beze strachu a výčitek. Jsem vděčná, že prokouknu manipulaci a vědomě se jí učím bránit.
Vím, že každý myslí v první řadě na sebe. A každý vnímá tento svět úplně jinak. Respektuji, že moje realita je úplně jiná od reality toho druhého. Ale i od reality mých dětí. Vnímám, že nikdy naplno nepochopím pocity a svět mých dětí, a proto ani nemůžu zařídit, aby byly dokonalé, jak bych si přála. To jediné, co mohu ovlivnit, je můj svět, moje pocity, moje realita. A je naprosto v mých silách, aby ta byla dokonalá. Dokáže to obrovské množství lidí a tak je jasné, že já to dokážu taky. Mám potřebné schopnosti a znalosti. A je v naprostém pořádku jednat neustále tak, aby byl můj svět šťastný a krásný. Je to vlastně skvělý kompas, kudy se ubírat.
A vím, že občas mi tam zvenku vletí něco, co vypadá, že sežralo veškerou radost a naději z mého světa. Ale taky vím, že já rozhoduju, co do něj natrvalo přijmu, a co bude muset odejít. Vím, že na cokoliv, co do mého světa míří, můžu říct "Ne, děkuji, to sem nechci, to není moje".
Jsem šťastná, že jsem tyto dovednosti mohla objevit. A vnímám, že se při tom cítím křehká a tak lehce zranitelná. Ale takhle je to asi v pořádku. Už nejsem robot, jsem člověk. Jsem vděčná za to, že mám pocity a že si dovoluji být ve své zranitelnosti. A důvěřuji, že mám sílu s ní žít.
